Madeira, Portugalsko (2022)

1.den (11.2.2021)

Tak den D nastal, vydal jsem se na svou první větší foto expedici na Madeiru. Proč na Madeiru? Protože jsem někdy na podzim viděl pár moc pěkných fotek a v duchu si říkal „kdybych tam tak byl“.

Myšlenka uzrávala, až nakonec na konci roku dozrála úplně a já začal plánovat, co bych chtěl fotit, kdybych tady byl. To ale nebylo všechno… spolu s tím bylo potřeba přemýšlet, jak to všechno zařídit logisticky, rozuměj, nemůžu se v práci kdykoliv sbalit a jet, kam se mi zrovna chce a jediný samostatný foto výlet jsem si udělal minulý rok na Moravské Toskánsko. Kdo byl, ví, že náročnost toho místa na stupnici od 1 do 10 je NULA 🙂 všechno přístupný od silnice, stačí se jen ve správný čas otočit správným směrem a mít, samozřejmě, i kliku na počasí 🙂 Takže tolik na vysvětlenou, co je pro mne aktuálně Madeira…

20220211 153739

A o čem to dnes vlastně bylo? O cestování 🙂 Tomu ale předcházelo balení. To, že fototechnika jede se mnou v příručním zavazadle bylo jasno hned, o čem nebylo ale úplně jasno, jestli těch pár centimetrů navíc, který má moje Shimoda X50, nebude někomu u vstupu do letadla třeba vadit. Nevadilo, bylo jim to úplně buřt. To vědět, tak odlehčím svému odbavenému zavazadlu, které díky vodní dýmce, těžkým botám a především stativu, mělo nad limit, takže so borec u odbavení hned řekl o mojí platební kartu. S volbou bot to byla taky věc, původní plán byl vzít s sebou pevné těžké boty, holínky, kdyby se muselo jít se stavivem do vody a náhradní boty na courání. Všechno šlo asi třikrát dovnitř a ven, než jsem zjistil, že tam všechno prostě nedám. Tak začala redukce „výstroje“ a vešlo se všechno potřebné, byť s přesahem hmotnosti.

Cesta samotná byla ok, po hodině letu dorazilo na stoleček objednané marinované kuře, takže s plným žaludkem ten svět zase vypadal trochu veseleji. Jen ty respirátory… čtyři a půl hodiny (vyjma jídla) to mít na obličeji – za celé dva roky si nevzpomínám, že bych to nosil někde tak dlouho v kuse… Po příletu byla další výzva najít svoz do půjčovny aut, kde jsem si zabukoval auto. Naštěstí to nebyla challenge na zbytek odpoledne a po úžasné konverzaci v angličtině a zaplacení pojištění snad i na srážku s meteoritem, jsem nasedl do šedého FIAT 500 a tradá do Seixalu na ubytko 🙂

2.den (12.2.2021)

Dnes jsem to vzal pěkně zostra… cca hodinu před východem jsem vyrazil do Ribeira Da Janela a s čelovkou si hledal nějaké místo a doufal, že mraky pustí trochu světla, pokud vyleze. Při rozhlížení se po nějakém tom místě jsem si více všímal hledáčku než moře, takže když přišla trochu větší vlna, spláchlo mě to i s otevřeným batohem. Po rychlém úprku do bezpečnější a sušší „pláže“ bylo nutné rychle všechno vyndat, vylít vodu z batohu a otřít, co se dalo. Návody k užívání obecně nečtu, ale vsadil bych se o cokoliv, že Tamron, Nikon, ba dokonce ani Tokina nemá v doporučeném užívání koupel jejich objektivů v moři… Bohužel, když jsem se pak večer koukal na nějaké náhledy fotek z toho místa a zkoušel z toho něco vytáhnout, zjistil jsem, že záchrana batohu a techniky byla z tohoto místa dnes ta zajímavější část focení, protože slunce skrze mraky nevylezlo… a tak se sem budu muset vrátit 🙂

Fanal, Madeira

Abych si spravil náladu, vyrazil jsem do Fanalu, na to jsem se fakt hodně těšil. Už na silnici jsem potkal krávy, které tu pasou, proto je nutné dávat pozor. Když k tomu přidáš mlhu jak z Rákosníčka a auto Fiat 5OO, pro rychlou jízdu to není to pravé místo – slovo rychlá jízda je v kombinaci s autem FIAT 500 samozřejmě trochu zavádějící a hodně nadnesené, ale víš, jak to myslím 🙂 Do Fanalu jsem přijel krátce po deváté. Nepředpokládal jsem, že bych to správné místo na focení našel hned na poprvé, tak jsem prostě zalezl do nejbližší díry ve stromech. Byl to plácek, kde byly soustředěny snad všechny krávy ve Fanalu, tak jsem něco cvaknul a vypadnul dál. Mlha v tomto případě úplně nepomáhala, vezmi si, že jdeš na slepo po nějaké pěšince, jen si v hlavě počítáš, kde asi zhruba jsi a jak by si se vrátil, kdyby si chtěl. Ale já jsem šel dál hledat ten skutečný, opravdový Fanal, to místo, kde jsou desítky stromů, každý jiný a díky mlze i pokaždé v jiné atmosféře… a já ho našel, náhodou se mlha na dvacet sekund vytratila a tohle krásné místo se mi ukázalo. Problém samozřejmě byl, abych trefil zpátky k autu, když jsem tu asi dvě hodiny chodil z místa na místo, ale i to nakonec klaplo. Fanal je skvělé místo s úžasnou atmosférou.

Na večer jsem chtěl jet na západní stranu, konkrétně na Fajá Nova. Jenže, výchozí bod, který jsem si pro to místo našel tam sice byl, ale asi tak 400 pode mnou. Po příjezdu na Miradouro do Teleférico das Achadas da Cruz mi paní na baru řekla, že musím dolů lanovkou, ale že za chvíli jede poslední + a dalších cca 4 km po cestě. Tak jsem raději našel náhradu, konkrétně Miradouro do Ponta da Ladeira.

3.den (13.2.2021)

Dnešek jsem si dal cíleně trochu volněji, což znamená, že jsem se moc netrápil nějakým vstáváním, času je ještě dost 🙂 Dopoledne jsem koukal na náhledy svých fotek a jednu i dodělal a nevypadá to úplně blbě. Po obědě jsem jel na Ponta do Rosto, protože se sem chystám zítra a chtěl jsem najít to top místo, ze kterého se mi vleze zbytek pevniny do záběru. Najít se to dalo bez problémů, tak jsem zaparkoval auto a šel si to projít, ať ráno nemusím nic vymýšlet.

20220213 174710

Zbývalo dost času dostat se na západ slunce na Pico do Arieiro. Zvažoval jsem mezi tím a Pico Ruivo, ale tohle vyhrálo, alespoň prozatím. Cesta byla zvláštní, jestli mě tady stále něco fascinuje, tak kopce. Kopce, který jsou úplně všude, jediná rovinka je snad jen letištní dráha, a to kdo ví jestli vůbec. Když jsem jel z východní části ostrova na Pico do Arieiro, jel jsem samozřejmě „zkratkou“, co mi poradil google. Upozorňuju, že mě několikrát za cestu napadlo, jestli se náhodou nepřevrátím s autem na záda, ale Fiat je prostě dříč a dal to 🙂 Zatáčky, to ani nemá cenu mluvit, Passo de Stelvio je proti Madeiře nepovedená groteska… Cestou jsem dokonce viděl i cyklistu. No, spíš sjezdaře, tatík z dodávky sundával kolo pro sjezd a mladej si nasazoval helmu… každopádně věc nevídaná. Jestli bych tady s něčím fakt nechtěl podnikat, tak je právě s cyklo vybavením 🙂

Ale zpět k Pico do Arieiro – místo nádherné a další věc, se kterou jsem se opět setkal je parkování, které je zatím všude zdarma, nechápu. U nás, kde vytáhne kasičku každý, kudy vede silnice a je tam potenciál, že někdo bude muset i zastavit, tak tady nic! Místa, kam se jezdí, kde se lidé točí s auty, jak na běžícím pásu, tak tady po vás nikdo nic nechce. Výhled je úchvatný, je to přeci jen vrchol Madeiry, který je znát i teplotně. Jestli dole bylo 19, tak nahoře sotva 8 stupňů. Cestičky a zabezpečení taky perfektní, ale když procházíte cestičkou a na obou stranách jsou hned srazy dolů… no, je to zážitek, ale přechod z jednoho vrcholu na druhý asi vynechám 🙂 Ale jinak super místo…

4. den (14.2.2021)

Den dnes pro mě začínal brzy, přesně řečeno v 5.00 hod. Nevěděl jsem, co mě ráno čeká na cestě na Ponta do Rosto a hlavně jsem tam chtěl být s předstihem, když je to alespoň trochu možné. Cesta byla nad očekávání klidná, za cca hodinu cesty jsem potkal všeho všudy 6 aut, a to ještě ve Funchalu. Po příjezdu na místo jsem šel včerejší cestou, má smysl vědět, kam člověk šlape. Když jsem se vyškrábal na kopec, byla už vidět z dálky světla dalších čelovek, tentokrát jsem si já vybíral místo podle sebe, ne podle toho, co na mě zbude. S postupujícím časem přicházeli samozřejmě další a další, což se, vzhledem k místu, dá pochopit. Když konečně nastal čas východu slunce a už to vypadalo, že část pevniny bude osvícena ranními paprsky, objevil se mrak „kurvič“, který to celé zazdil. Možná bude nějaká fotka z modré hodinky, možná ne, každopádně už vrátit se se musím 🙂

Po třech dnech, co jsem tady, jsem poprvé cestou z Funchalu viděl pěkné slunečné počasí. Vracel jsem se do Seixalu a přemýšlel, kam dál, ve hře je ještě Rabaçal nebo se vrátit na Ponta da Ladeira a Pico do Arieiro. Trochu mi to usnadnilo počasí, které se po obědě úplně změnilo a od oceánu valily mraky. Ale ne jen mraky, vodní stěna tak, že bylo vidět jen část moře a nad tím šedo. Na kopcích už se to taky začalo převalovat přes vrcholky, tak jsem sbalil věci s tím, že Fanal nezklame. Nezklamal, zážitek to byl…

Když pominu, že jsem zmoknul od pasu dolů (nepromokavá bunda je super a funguje, ale nepromokavé kalhoty jsem s sebou neměl), bylo to fajn focení. Zase z jiné strany, za jiného počasí, zkrátka tohle mě baví. Chtěl jsem stihnout přesun na Arieiro, tak jsem tu vodní lázeň moc neprotahoval a šel zpátky k autu. Chytře jsem si otevřel pouze kufr, ne celé auto – tlačítko je dobře dostupné. Přezul jsem se, přivřu kufr kvůli dešti, ten se zabouchnul a koukám skrze okno na klíč s ovladačem a všechny moje věci dovnitř. Zkouším všechny dveře (tzn. dvoje a kufr), ale úplně zbytečně… U sebe jsem tak měl pouze mobil, klíče od ubytka v batohu, občanka, peníze, řidičák.. všechno v batohu s foťákem.

fait 500

Tak začala operace, která trvala skoro sedm hodin. Z toho tři hodiny jsem byl vedle auta v dešti a mlze (na focení super, ale na stání vedle zamčeného auta fakt nic moc), další hodinu a půl trvalo, než asistenční služba naložila auto, protože jsme se tam dohadovali na pár věcech – zpětně vzato myslím, že až nahlas vyřčené věty „i break the glass“ a „do you have any hammer?“ posunuly situaci konečně trochu dále. Další hodinu a půl, než jsme dorazili z Fanalu do Funchalu, kde je sídlo půjčovny, přesně minutu, než druhý řidič asistenční služby otevřel se šroubovákem a drátem zamčené auto a další hodinu, kdy jsem z Funchalu odjel „svým“ autem zase zpět do Seixalu. Při cestě mi týpek říká, buď příště nechej pootevřené okénko, nebo rovnou vezmi kámen, rozbij to a dělej, že o ničem nevíš. Ale ze všeho asi nejzábavnější bylo, když se strašně podivoval, proč mám v autě zataženou ruční brzdu a zařazenou jedničku… na Madeiře, kde jeden kopec končí proto, aby druhý začal.. 🙂

Zjištění? Že šetřit na pojištění je fakt blbost. Dobře, připlatil jsem si pár stovek navíc, ale je fakt, když bylo potřeba, poslala půjčovna auto a taxi, aby mě hodil na ubytování – a to se nebavíme o nějaké renomované celosvětové půjčovně aut. To, že jsem měl klíče v zamčeném autě a jen bych vlastně mrznul někde jinde, je věc druhá a pouze moje blbost. Tohle všechno by byl ale mnohem větší problém, kdyby mi dlouholetý kamarád David nepomohl, lépe řečeno nezařídil za mě, komunikaci s asistenční službou z ČR. Takže Davide, ještě jednou díky, máš to u mě!

5. den (15.2.2021)

Dnes bez nějaké pohromy 🙂 Když jsem si připravoval tuhle cestu, moc sem se chtěl podívat na Rabaçal – Lagoa das 25 Fontes, což je jezírko, kde stéká 25 pramenů. Cestou se prochází kolem Levády, jedné z mnoha, které tu jsou. Četl jsem, že tam prý moc lidí nechodí, no… podle mě tam chodí úplně každý, kdo se kolem Rabaçalu jenom mihne. A není se čemu divit. Je to nádherné místo, které je navíc dobře dostupné, dobře značené a vede nádhernou krajinou. Jak už to tak bývá, když jsem vyjížděl, bylo hezky a svítilo slunce. Když jsem se dostal na cestu k 25 Fontes Fall, začalo pršet a pršelo asi tři hodiny v kuse.

Levada 25 Fontes Fall

Celkem úzké uličky mohou být problém pro dva typy lidí. Pro jedny, který jsou trochu prostorově výraznější a pro ty, kteří nechtějí jít úplně vycházkovým tempem a rádi by občas i někoho předešli. Když jsem byl na místě, celkem na drzovku jsem si vlezl tam, kde se mi to líbilo a odkud jsem chtěl fotit. Světlo nic moc, bylo kolem třetí, zatažené mraky, na slunce, které by zasvítilo do „kotle“ s jezírkem (jestli vůbec) ještě brzo.

Tak jsem chvíli čekal poprvé, udělal pár fotek a odcházel s tím, že to neklaplo – přeci jen k autu to nějaký kousek byl. Asi po 200 metrech slunce prosvítilo skrze mraky, tak jsem se vrátil zpět a opět všechno vyndal. Zbytečně… To se opakovalo ještě jednou, a to už na mě, jako na blázna, koukali lidé, které jsem předešel cestou tam i zpátky. Nakonec jsem si u jezírka udělal pohodlí, dá-li se tak mokrým kamenům vůbec říct, připravil vše tak, abych jen zmáčkl spoušť a čekal… čekal jsem ještě asi dvě hodiny, čas mi tam trochu zkrátila mladá Francouzka, která měla potřebu se od svého kamaráda zvěčnit pod vodopádem jen spodním prádle. Asi to budou hezké fotky, ale byla z toho chudák tak zmrzlá, že bez retuše barvy kůže si to na Instagram fakt nedá 🙂

Když odešli úplně všichni, měl jsem vodopád jen pro sebe. Do toho nádherné ticho a dokonce i slunce ve zlaté hodince hodilo na fotku pěkný teplý nádech… už se na ni těším.

6. den (16.2.2021)

Výhled na víkend nevypadá nic moc, tak bylo nutné do toho zase trochu šlápnout. Ráno jsem se vracel na Ribeira Da Janela, našel jsem ty zelené kameny, které na všech rozumných fotkách jsou a chtěl jsem to dát ještě jednou, tentokrát také z jiného místa a úhlu.

Byť bylo pod mrakem, naštěstí tam slunce pustilo pár paprsků, takže to mraky krásně nasvítilo. Dal jsem na sklo ještě ND 2k, aby to pěkně natáhlo světlo a první náhledy nevypadají úplně zle. Večer jsem si dal i opakování Pico do Arieiro a na cestu jsem vyrazil už odpoledne. Vzal jsem to trochu turisticky, stavil se na turisty hojně navštěvovanou vyhlídku Miradouro do Véu da Noiva, to, že to je hodně navštěvované místo se potvrdilo, když jsem neměl kde zaparkovat. Byl tu asi každý minibus a jeep, který na ostrově jezdí, takže jsem to příliš neprotahoval, vměstnal svého Fiata na poslední volné místo a šel se taky podívat… a samozřejmě krásný to bylo 🙂

madeira

Cestu na vrchol Pico do Arieiro jsem tentokrát vybral tu severní, tzn. Seixal – Ponta Delgada – Fainal a pak nahoru do hor. Je pomalejší, je delší, ale je také zajímavější. Jedete přes veškeré obce, které tu na severu jsou a můžete se kochat pohledy na krajinu, na pobřeží a vidět, jak tu místní žijí. Po vyjetí ze Seixalu sice je krátký tunel, ale pak si to užíváte se vším všudy. Cestu ocení hlavně kroutiči volantem a ti, kteří s láskou řadí. Zkrátka nepřijdou ani ti, kdo radí hrají hru „kdo uhne první“. Ale ty pohledy za to fakt stojí. Nic ale netrvá věčně a i tady už dodělávají tunel, který Vás o to v budoucnu připraví.

Na Pico do Arieiro bylo krásně, což znamená, že i hodně lidí. Při čekání jsem tam potkal dvě Češky, které za sebou měly cestu Pico do Arieiro – Pico Ruivo a zpět, za což jsem jim vysekl poklonu, protože při popisu cesty to není opravdu nic pro mě. Legrační bylo, když se obě shodly na tom, že po druhé už by to nešly, tak jsem byl trochu klidnější a věnoval se dál svému čekání na světlo při západu 🙂

7. den (17.2.2021)

Ráno budíček opět před pátou, přeci jen, východ slunce na Ponta do Rosto je lákadlo, které se hned po prvním neúspěchu neopouští. Už cestou bylo vidět, že nízké mraky jasnému východu opět nepomůžou, ale naopak právě proto, že byly mraky nízko a všude, byla naděje, že se mraky při východu rozsvítí a udělají tak pěknou atmosféru. Zároveň dnes mraky nepřitáhly na místo nikoho z fotografů, jen dva týpky, co se tam natáčeli na útesech a ze kterých mi bylo zle, jak tam šaškovali na hraně útesu… Po hodině čekání se stalo přesně to, v co jsem doufal a mohl jsem vyrazit zpátky a dát něco k jídlu.

Mimochodem, když už je řeč o jídle, tím, že mám ubytko v apartmánu, vzal jsem si s sebou skvělá jídla Adventure menu na půl pobytu s tím, že pak dám i něco tady. Tím, že nejím ryby a jsem u oceánu, tak jsem trochu limitován, proto jsem včera vyrazil do Porto Moniz a dal si tam Boloňskou pizzu. Není úplně tradiční portugalské jídlo, za to svou chutí a vzhledem to bylo taky hodně adventure, proto jsem dnes musel změnit lokál. Volba padla na restauraci kousek nad apartmánem – jídelní lístek byl prostý, za to však zřetelný, tak jsem poprosil o Beef and Cola. Když si k jídlu řeknete o „Cola“, je možné, že dopadnete jako já, maso je v pohodě, jen k pití možná dostanete místní pivo Coral. Je super, fakt mi chutnalo, jen mě to na chvíli nepustilo za volant, když jsem zrovna chtěl jet pryč. A když k tomu přidáte i policejní kontrolu, která je dvacet metrů od restaurace a na jediné možné silnici, kudy lze odjet, rozhodnutí dávalo smysl…

Ponta do Rosto

Po krátkém přemlouvání se dnes večerní volba padla na Pico Ruivo, nejvyšší horu Madeiry. Není to cesta úplně pro lenochy, přeci jen, od auta se jde cca 2.8 km na vrchol pěšky, ale když už na Madeiře jednou člověk je, podívat by se měl. Můžete buď autem na Achada do Teixeira nebo to vzít pěšky z Pico do Arieiro, jak jsem psal výše. Pokud byste plánovali cestu na západ slunce, což je fakt pecka, určitě si s sebou vezměte čelovku a teplé oblečení. Jednu chvíli se tam díváte na mraky pod vámi a o chvíli později v tom mraku jste vy sami, takže asi tak… 🙂 A čelovka, když jsem se vracel, dobrá polovina lidí, co byli nahoře, šla pak dolů po tmě. Není to úplně o život, ale schodů, kde se může člověk přizabít, je tam dost.

Jinak výhled opravdu úžasný, ta cesta za to stojí. Navíc, nějakých 500m pod cílovým stoupáním je horská chata, takže zásoby pití nebo jídla asi není nutné úplně řešit. To spíš já tam byl za exota, oblečený v dlouhých kalhotách s narvaným těžkým batohem, z boku trčela rezervní bunda a boty jsem měl pevné vysoké, kdyby náhodou, zvyk je zvyk. A takhle oblečený tam potkáváte lidi, co si vyrazili v legínách, kraťasech a plátěnkách… Co se Pico Ruivo týče, za mě top místo a líbilo se mi tam mnohem více, než na Arieiru – snad z toho bude i víc fotek…

Když jsem v autě přemýšlel nad časovou náročností tady toho všeho, došel jsem k docela zajímavým číslům. Když vezmu pro zajímavost dnešní den, aby bylo patrné, kolik času si to focení vezme: cesta Seixal – Funchal 1 hodina, z auta na místo 20 minut, čekání na místě a focení 2 hodiny, cesta zpátky 1 hodina. To je 4,45 hodin ráno. Odpoledne: Seixal – Achada do Teixeira 1,5 hodiny, cesta na vrchol 1,5 hodiny, čekání na místě a focení 2 hodiny, cesta dolů k autu 1 hodina, cesta zpět autem 1,5 hodiny, celkem 7,5 hodiny. K tomu to ráno a je to 12 hodin celkem. To už člověk asi fakt musí být fanoušek 🙂

8. den (18.2.2021)

Dnes je to týden, co jsem dorazil na Madeiru, ale zdá se mi, jako by to bylo včera. Po celkem únavném včerejšku jsem opět trochu zvolnil a rozhodl se objevovat dosud nepoznané, třeba na příště.

Po obědě jsem vyrazil prozkoumat vesnici Seixal, kde už týden bydlím. Zní to divně, ale dosud nebyla potřeba tu courat, zvlášť, když je to jeden velký kopec, jako všude. Našel jsem ale jedno místo, které tu je, a které není moc navštěvované, dokonce ani google ho neukazuje jako nějaký foto point, jen místní „safari auta“ to samozřejmě objíždí.

Jenže ta pravá krása je vidět až když se překoná zábradlí, samozřejmě se může stát, že uklouznete a spadnete do vody, což nechcete normálně, natož s foťákem ,ale při troše opatrnosti to jde (to na fotce – to není ono 🙂 )

Seixal

A protože jsem se ve vodě nevymáchal, jel jsem se podívat na náhorní planinu Paúl da Serra, což je místo, které kde jsou větrníky a poté jsem pokračoval na vyhlídku Miradouro da Bica da Cana, ale jak nebyly před tím nikde mraky, tak po příchodu na vyhlídku jsem byl opět přímo v něm a nemělo to být lepší. Chvíli jsem tam sice čekal, jestli nepřijde nějaká změna, ale místo sezení a čekání v mraku jsem jel zpátky na Miradouro do Ponta da Ladeira, kde jsem byl minulý týden. Opět byly trochu jiné podmínky, tak jsem jel zkusit štěstí. Přeci jen, když jsou mraky, mám to raději než plechovou oblohu bez mráčku.

Stačí pak použít silnější ND filtr (já používám české filtry od VFFOTO, se kterými jsem maximálně spokojený) a je to zase trochu zábavnější. Chce si to s tím trochu pohrát, ať víte, co čekat za výsledek, ale není to nic složitého. Navíc jejich skvělá aplikace pro výpočet potřebného času expozice, kdy není výjimkou čas nad tři minuty, spočítá a ještě spustí stopky, takže nemusíte nic pracně počítat. Hodně zjednodušeně řečeno navolíte typ filtru, zadáte čas expozice, který vidíte na displeji v režimu A (výpočet podle clony), nasadíte filtr a zmáčknete v mobilu odpočet. Když to jednou dostanete do ruky, nebudete to chtít už dělat jinak 🙂

Večer mi přišlo varování, že se ženou nějaké větší přeháňky, tak uvidíme, kam mě to zítra pustí, jestli vůbec někam…

9. den (19.2.2021)

Předpověď úplně nekecala, byl to venku marast. Sice jsem ráno vstával, ale jen proto, abych se přesvědčil, že je hnusně, bohužel. Na Instagramu, co jsem sledoval příspěvky dalšího fotografa, co je tady taky, tak ten vyrazili v půl čtvrtý ráno. Moc daleko ale nedojel, protože vítr a prudký déšť ho otočili zpátky.

Tak jsem po snídani otevřel záložky, které jsem měl jako inspiraci míst a zaujala mne vyhlídka Cabo Girão, která je necelých 600 metrů vysoko nad mořem a je z ní vidět i na Funchal, od kterého je kousek. Když sem půjdete, počítejte s tím, že tam jsou mraky lidí, je to volně přístupné, ale autobusy tu mají hodně míst na stání, tak to taky podle toho vypadá…

Odpoledne to opět vyhrál Fanal, tam je to prostě jistota. Bylo dokonce tak hnusně, že lidi zůstávali v autech a čekali, až bude trochu líp. K tomu pořádný vítr, že i Fiat se na parkovišti pohupoval ze strany na stranu, teplota kolem 3 stupňů (to jsem tu ještě neměl), ale je jasné, že čím hnusnější počasí ve Fanalu je, tím jsou lepší fotky 🙂

10. den (20.2.2021)

Tři různé předpovědi mi říkali, že nemá cenu ráno vstávat, protože pršet mělo všude a pořád, ale copak můžu poslední celý den zůstat na ubytku? Už kolikrát předpověď říkala něco, co nakonec bylo jinak, tak proč ne dnes… V půl čtvrté ráno jsem vyrazil na hodinu a půl dlouhou cestu na Pico do Arieiro, se svými 1818 metry byla šance, že mraky zůstanou níže a chytím si i východ slunce. Omyl, přijel jsem na místo a neviděl nic, nebyl jsem ani pod mraky, ani nad mraky, byl jsem přímo v pásu oblačnosti. Podobný nápad mělo i pár dalších, kteří se tam trmáceli, ale jediné, čeho jsem se tam všichni dočkali, byl sníh na svých autech, což mělo k pěknému zážitku daleko, stane se…

Fiat sníh

Jelikož celý den opět a všude propršelo, byla na odpoledne volba jasná – Fanal. Dokonce i krávy, které se tam běžně pasou, tak se šli někam schovat, ale jak říkám, poslední den jsem nechtěl prosedět u notebooku. Takže jsem fotil to, co už asi pětkrát, ale místa na kartě bylo dost, mokrej jsem byl už stejně, tak nebylo co ztratit.

Teď už jen dosušit věci, zabalit a zítra odlet domů… a vymyslet, kam zase příště 🙂

11. den (21.2.2021)

Závěrem bych možná dal pár tipů pro ty, kteří na Madeiře nebyli, ale třeba se chystají. Vycházím z toho, že je nyní je únor, tzn. beru to jako období zimy, ne letní sezóny. Dále mne, prosím, neberte jako turistu, který pořádá celodenní pěší výlety do přírody, samozřejmě nic proti, jen je pravděpodobné, že takový člověk bude mít trochu jiné priority a potřeby na vybavení.

Jako první, a to bych udělal rovnou s koupí letenky, je rezervace auta v půjčovně, bez něj tu je člověk ztracený, pokud nechcete ztrácet čas místními autobusy, které jezdí jen někde a jen občas. Při rezervaci auta si ale dejte velký pozor, jakou platební kartu máte. Pokud máte kartu kreditní, můžete si vybrat auto v jakékoliv půjčovně, ať už přes booking.com, nebo přímo. Pokud máte ale kartu debetní (kterou jsem měl já) vaše možnosti se výrazně omezí na půjčovnu Centauro. Nikdo jiný tu debetní kartu prostě neumí. Ať nedopadnete jako já, že si s pocitem vítěze rezervujete auto za super cenu i s pojištěním, abyste týden před odjezdem zjistili, že by vám to auto po příjezdu nikdo nevydal, protože vaši kartu by nepřijali. Ověřoval jsem si to u několika společností, kteří sice na starých webovkách tvrdily opak, když jsem je ale kontaktoval přímo, potvrdily mi, že Portugalsko a Španělsko na debet již nedělají s výjimkou Centauro, kterým je to jedno. S tím souvisí i pojištění, ačkoliv jsem si auto zařizoval přes prostředníka, nechal jsem se zlákat i pojištěním, které k tomu nabízeli. Vím určitě, že auto si příště budu zařizovat přímo u dané firmy a pojištění si sjednám jen u něj.

Kdo se chystá fotit – moje dilema, jestli holínky nebo pevné boty, popř, obojí. Na holínky kašlete, potřebujete pevné boty. Klasické pláže tu jsou všeho všudy dvě a tam stejně fotit nepůjdete, potřebujete pevné boty na kamenné pláže, popř. útesy. Pevné boty oceníte i kvůli měnícímu se počasí a jsou místa, kde se bahnu fakt nevyhnete. Můžete jít na Pico Ruivo v sandálech nebo plátěnkách, když je hezky, ale protože jdete fotit, tak tam asi budete do západu slunce a jak jsem psal výše, jednou jste pod mraky, podruhé nad mraky, ale dost často v mracích, takže pevná teplá obuv základ.

Bez čeho bych tady umřel je termo prádlo a nepromokavé oblečení. Ačkoliv se venkovní teploty stále pohybovaly kolem 11-20 stupni, měl jsem pořád pocit chladu. Je zvláštní, že ve třinácti stupních mi bylo nejlíp v termo prádlu a svetru, ale tak to prostě je 🙂 A nepromokavá bunda je samozřejmost, ideálně aby zvládla ochránit i proti větru – nebyl den, kdy bych ji na sobě neměl.

Co jsem úplně nepochopil, v apartmánu, kde jsem (jsem byl), není žádné klasické topení, není to tak, že není sezóna tak se netopí, prostě tu žádné není. Když jsem chtěl usušit mokré věci nebo boty, používal jsem fén, který tu byl. Je to blbost, ale koho by napadlo, že se na Madeiře netopí 🙂

Na focení potřebujete to, co všude, tzn. pevný a stabilní stativ samozřejmost (ačkoliv mám Vanguarda, který je docela těžký, tak stejně mi ho vítr ve Fanalu převracel i s připevněným foťákem). ND filtry – také jasná volba. Tím, že je tu od oceánu tolik oblačnosti, tak je využijete, a když ND filtr, tak potřebujete pochopitelně i kabelovou spoušť. Využijete tu rovněž všechna skla, co máte. Od krátkých ohnisek až po teleobjektiv a aby se to všechno dobře nosilo, tak i pohodlný batoh, do kterého to všechno dáte 🙂 Když jsem čekal v Praze na vstup do letadla, trochu mě děsila velikost příručního zavazadla, ale s klidem můžu prohlásit, že i Shimoda Explore 60, kterou mám, a kterou si nemůžu vynachválit, jako palubní zavazadlo prošlo. Pak není dobré zapomenout na čelovku s náhradními bateriemi, nemusíte být vždy na dosah auta a hlavně nezapomeňte, že potřebujete zálohovat data z foťáku. Používám ve foťáku zrcadlení ukládání dat, kde první kartu mám „jen“ 32 Gb, záložní 400GB a ještě jsem měl s sebou notebook, do které jsem dělal také zálohy. Ale každý má svůj způsob… Pomohlo mi taky, že jsem si udělal před cestou plán míst, kam chci jet a to vždy cílové místo a místo, kde nechám auto.

V tomhle směru je to v reálu trochu jednodušší, než jsem si myslel. Místa, která se jezdí fotit, jsou snadno dostupná a na samotné místo cesty dobře značené. Jen mít představu, kam chcete jet a kde necháte auto.

Samozřejmě, výše odráží pouze mou čerstvou zkušenost, ale stačilo mi to k tomu, aby mi tu nic nechybělo a užil jsem si to bez nějakého omezení. Pokud vám něco z toho bude k užitku, zanechte třeba jen zprávu nebo info, že jsem na něco zapomněl a budu tak zase o něco chytřejší. To je zatím vše, tak já letím… 🙂

home

Fotky z Madeiry je možné vidět zde

Sending
Tvé hodnocení ?
3 (2 hlasů)

Add your Comment